Homosexualita a povolanie k láske

Když Bůh je láska, jak může být hříchem někoho milovat?

Bůh, který je Láska, stvořil ke svému obrazu člověka jako "muže a ženu". Díky této Bohem chtěné odlišnosti jsou ti dva schopni manželské lásky: vtištěné do jejich těla, vyjádřené vzájemným úplným sebedarováním otevřeným předávání života. Láska, která jim umožňuje stát se fyzicky i srdcem "jedním tělem". Manželská láska má svoji logiku vepsanou do uspořádání těla muže a ženy a do touhy lidského srdce se touto logikou řídit. Dva muži (či dvě ženy) manželské lásky nejsou schopni. Nemohou se nikdy doopravdy stát "jedním tělem". Ze své podstaty, přirozeně, spolu nikdy nemohou dát život nikomu třetímu. Jsou ale bezesporu schopni milovat jinými druhy lásky: přátelskou, bratrskou/sesterskou - nezištnou, obětavou, pečující, odpouštějící, oddanou a něžnou. A právě takto být odleskem Boží lásky.

Bible ale homosexuální vztahy, jak je známe dnes, nikde neodsuzuje, dokonce o nich nic neříká.

To je dnes celkem rozšířený a velice oblíbený omyl. Bible však téměř na každé druhé stránce svědčí o tom, že Boží mravní norma je výlučný vztah muže a ženy. Někteří biblisté se snažili - podle mne dost nepřesvědčivě - některá místa Písma, která odsuzují homosexuální jednání, všemožně "odvysvětlit" jako dobově podmíněné a zastaralé. A i kdyby se jim to podařilo (což je, domnívám se, nemožné), na pravdě biblického zjevení o významu rozdílů mezi mužem a ženou, smyslu sexuality a povaze manželství jako svátosti v řádu stvoření a vykoupení to nic nezmění. Můžete pokácet pár stromů, ale les zůstane stát dál. K pochopení pravdy o tom, že "muž je pro ženu a žena pro muže", nepotřebujeme nezbytně nějaké Boží zjevení. Stačí nám zdravý rozum. Tato pravda je přístupná všem bez ohledu na pohlaví, sexuální orientaci, vyznání či dějinné období. Sociální podmínky, kulturou předávané chybné pojetí člověka, neuspořádané emoce, subjektivismus či vlastní hříchy mohou však toto poznání podstatně ztížit. Ale abych k němu dospěl, nepotřebuji Bibli.

Jenže já se už takový narodil. Bůh mne takto stvořil. Nemůžu přece popírat vlastní přirozenost.

Popravdě řečeno je dost těžké přesně říct, jak homosexualita vzniká. Možná u různých lidí z různých příčin. Nemůžeme vyloučit, že - přinejmenším někteří - mají tyto sklony už od narození. Ale to je čistě záležitost vědy, aby na tuto otázku na biologické a psychologické rovině spolehlivě odpověděla. Pro mravní hodnocení homosexuálního jednání je ale debata o tom, jestli je přitažlivost ke stejnému pohlaví vrozená, nebo získaná, nepodstatná.My se totiž rodíme s různými sklony, které nás mohou nasměrovávat ke hříchu: někdo má velkou zálibu v alkoholu, jiný je prchlivý, impulzivní, přehnaně bažící po moci a zájmu druhých. My muži se obvykle rodíme s "touhou po manželce bližního svého". Všichni jsme si rovni v tom, že pociťujeme různé dědičné následky prvotního hříchu našich prarodičů. Patří mezi ně i žádostivost, tedy neuspořádaná touha. Ta se projevuje v mnoha oblastech našeho života, mimo jiné i v sexualitě. I když žádostivost sama o sobě není hříchem (nikdo z nás se svobodně nerozhodl, že jí bude trpět), z hříchu pochází (od Adama a Evy), a pokud se jí řídíme, k hříchu vede. Podobně je tomu s homosexuální touhou. Ta sama o sobě není hříchem. Je ale důsledkem zranění lidské přirozenosti hříchy druhých (včetně Adama a Evy) a v některých případech (zdá se) i hříchy osobními. Bůh však v nikom nestvořil homosexuální touhu. Stvořil nás jako muže a ženy a jako takové jednoho pro druhého. To je naše pravá přirozenost.

Bible ale říká: "Není dobře člověku samotnému." Podle vás jsem odsouzený k tomu být celý život sám?

Sexuální revoluce 60. let a na ni navazující obhajoba homosexuálních vztahů přinesla jeden nepředvídaný negativní jev: oslabení významu nezištného přátelství mezi mužem a ženou i mezi lidmi stejného pohlaví. Mnozí se na tato přátelství dívají s podezřením, protože si nedokážou představit, že by takový vztah neměl sexuální rovinu. "Sexualizace" přátelství nakonec vedla k tomu, že tuto formu vztahu často nepovažujeme za uskutečnitelnou a plnohodnotnou formu lásky. A to je tragický omyl.Bible hovoří o tom, že samota člověku nesvědčí, poprvé v souvislosti s přirozeným povoláním k manželství. Ne všichni jsou ale vlivem různých okolností schopni v manželství žít. A někteří si životního partnera nikdy nenajdou. Ale naprostá většina z nás (s výjimkou lidí se závažnou psychickou či vývojovou poruchou) je schopna budovat a žít hluboké a naplňující přátelské vztahy. Týká se to kohokoli, i těch, kdo zakoušejí přitažlivost k osobám stejného pohlaví. Vzpomínám si na slova americké televizní ikony Freda Rogerse, který jednou řekl: "Největší věc, kterou můžeme udělat, je pomoci druhému poznat, že je milovaný a že dokáže milovat." Ženy i muži s homosexuální orientací dokážou milovat mnoha způsoby: tvořivě, obětavě, lidsky. Mohou být sestrami a bratry, přáteli i duchovními matkami a otci mnoha těch, pro které otevřeli své srdce.Takže odpověď na vaši otázku zní: Ne, nejste odsouzený k samotě. I Bible nám nabízí příklady mnoha krásných osobností, které nežily v manželství, a přesto dokázaly naplnit své jedinečné povolání k lásce a svatosti: na prvním místě Ježíš sám, Jan Křtitel, apoštol Jan, svatý Pavel a Timotej...Rád bych dodal ještě jednu věc: vaše otázka mi znovu připomněla význam kněžského celibátu. I když jsem se pro něj rozhodl sám, dobrovolně a s velkou touhou takto následovat Kristův příklad, neznamená to, že mi Bůh současně vzal touhu po intimitě se ženou, po dětech, životě v rodině. Ano, někdy zakouším samotu. Ale samota není něco nutně negativního. Je jako chrám ticha čekající na Přítomnost Božího Slova. Svobodně zvolený celibát někdy bolí, ale i díky tomu mohu snad (aspoň trochu) porozumět těm, kdo si život bez manželství sami nevybrali. (Ale mohou ho nakonec přijmout jako Boží cestu.)Osobně jsem přesvědčený, že ta nejpodstatnější věc, kterou můžeme my věřící pro lidi s homosexuální orientací udělat, je nabídnout jim uši k naslouchání a srdce k přátelství.

Mám ve farnosti všem oznámit, že jsem gay?

Říci lidem, kterým opravdu důvěřuješ (nejbližší rodině a nejlepším přátelům), o své homosexuální touze (tomu se říká coming-out) může být velice osvobozující. Je to podobné jako s jinými důležitými věcmi v tvém životě - radostmi i bolestmi, úspěchy, výzvami a pochybnostmi. Chceme se s nimi podělit s těmi, které máme opravdu rádi. A očekáváme od nich, že nás podepřou, povzbudí, jindy nakopnou, někdy nás obejmou nebo jen s námi v tichu pobudou. Nemusejí s námi ve všem souhlasit, i když nás opravdu milují. Ale je důležité, že je máme. Že se máme kam vracet. Že před nimi můžeme otevřít své srdce s důvěrou.

Co se týče coming-outu ve farnosti, byl bych tam spíš opatrný. Jsou věci, které lidé, kteří nás neznají, nemusí pochopit. V tomto případě hrozí, že tě coming-out může svobody spíš zbavit. Můžeš zbytečně skončit v nějaké škatulce, kam by ses sám zařadit nechtěl. Cizí lidé nemusejí vědět všecko. Může to usnadnit život a vzájemné jednání nejen tobě, ale i jim, s ohledem na různé osobní zkušenosti, slabosti nebo i předsudky. Zkušenost některých dospívajících mužů je bohužel taková, že po coming-outu někteří jejich heterosexuální spolužáci a vrstevníci ztratili o přátelství s nimi zájem.

Znám některé homosexuální muže, kteří z tohoto důvodu odmítají samy sebe nazývat "gay". Vnímají to slovo jako nálepku příliš zatíženou ideologicky, nevyjadřující jejich nejhlubší osobní identitu. Tou je pro ně naopak fakt, že jsou především muži a milovaní Boží synové.

Náš syn chce na vánoční svátky na pár dnů přijet se svým homosexuálním partnerem. Máme je doma přijmout?

Rozhodně. Když váš syn přijede k vám domů se svým partnerem, udělejte to, co pravděpodobně s naprostou samozřejmostí udělali i vaši rodiče (pokud byli věřící), když jste je navštívila se svým snoubencem: nechte je spát odděleně, každého v jiné místnosti. A jejich komentáře s láskou přeslechněte.Váš syn totiž není v prvé řadě gay, ale váš (Bohem stvořený a vykoupený) syn. A zůstane jím navždycky, ať se děje, co se děje. Nemusíte (a ani nesmíte) schvalovat jeho jednání, ale je nesmírně důležité, abyste mu dali zakusit, že vám na něm záleží, že s vámi může o svém životě s důvěrou mluvit, že se na vás může obrátit a že u vás bude navždycky jeho "doma". To je bezpodmínečná láska, které nás učí Ježíš. On přece miluje vašeho syna i skrze vás, vaše drobné projevy lásky, pozornosti, něhy. On ještě více než vy touží po jeho spáse a až do jeho posledního dechu nepřestane klepat na dveře jeho srdce. Nezáleží na tom, jak daleko od Boha se váš syn zatoulal. Dobrý Pastýř se za ním vypraví třeba až na konec světa.Možná budete v životě vašeho syna jediní, kdo mu budou ochotni říct pravdu s láskou. Nepochybně potká mnoho těch, kdo mu ji sdělí bez lásky, dokonce s pohrdáním či výsměchem, a ještě více těch, kdo mu ve jménu "lásky" budou říkat věci, které jsou od pravdy na hony vzdálené.A mějte partnera vašeho syna rádi. Ne jako jeho milence. Jako každého z jeho vzácných přátel.

Jak můžete být vy, který pořád mluvíte o Boží lásce, tak homofobní? Hříchem není láska mužů, ale systematicky pěstovaná neláska.

Jedna z definicí homofobie tvrdí, že se jedná o "diskriminaci, odpor nebo iracionální strach z homosexuality či homosexuálně zaměřených osob". Rád bych řekl, že z homosexuality strach nemám a k takto zaměřeným osobám odpor nepociťuji, naopak je mi řada z nich velmi sympatických. Odmítám každou formu jejich nespravedlivé diskriminace. Je mi bytostně odporný jakýkoli projev zesměšňování či ponižování takových osob, fyzického či slovního násilí vůči nim. Nikdy pro ně sám nepoužívám hanlivé označení ani o nich nevyprávím vtipy. Respektuji jejich svobodu svědomí, shromažďování i projevu, pokud tím není narušena důstojnost jiných osob a společné dobro společnosti. A očekávám totéž od nich: že mi nebudou vnucovat, co si o homosexuálním jednání či různých formách soužití mám myslet, jak o nich můžu mluvit a v co (ne)mám věřit.Očekávám, že tolerantně přijmou moje přesvědčení, i když může být odlišné od jejich, budou ochotni se mnou racionálně a věcně diskutovat a odolají pokušení mne lacině nálepkovat.I když jsem na základě racionálních argumentů (i svého náboženského vyznání) přesvědčený, že homosexuální jednání je nemorální a že neexistuje žádné lidské právo dvou mužů (či dvou žen) na uzavření "manželství", nejsem homofob. Lidi s homosexuální orientací považuji za své bratry a sestry a své přátele, členy velké rodiny Božích dětí. Budu vždycky stát na jejich straně, pokud jim někdo bude ubližovat. A budu moc rád, když mne za bratra a přítele budou považovat i oni. Dveře mé fary i mého srdce jsou pro ně otevřené. Jsem od přírody naslouchací typ.

Dá se homosexuální touha změnit? Můžu se jí nějak zbavit?

S velkou opatrností a rozvahou odpovídám: zdá se, že v naprosté většině případů nikoli. Ale příčiny, rozvoj, prožívání i projevy homosexuální touhy jsou natolik rozličné, že je na místě opatrnost, když vynášíme obecné závěry. Nemůžeme totiž popřít zkušenost těch, kdo říkají, že díky psychoterapii u nich došlo k úplné nebo částečné změně v přitažlivosti ke stejnému pohlaví. Jiní naopak prožili i kvůli tlaku okolí či neprofesionálnímu přístupu psychologů řadu velkých zklamání a zraňujících zkušeností, které v některých případech přispěly k jejich sebevraždě. Jedni jakoukoli snahu o psychologickou pomoc v této oblasti odmítají jako nevědeckou a škodlivou. Jiní (a patřím k nim i já) zastávají názor, že posláním psychologa či psychoterapeuta není homosexualitu "léčit", ale pomoci lidem na cestě osobního růstu a dozrávání, včetně přijetí vlastní mužské či ženské identity. Psychoterapie může pomoci téměř každému, kdo je dostatečně motivovaný a trpělivý, k větší zralosti a svobodě k pravdivé lásce, hlubšímu sebepoznání a sebepřijetí a uzdravení některých emočních zranění z dětství a dospívání.Úkolem naprosté většiny mužů a žen s přitažlivostí ke stejnému pohlaví tedy bude spíše tento sklon přijmout jako něco, co bude v jejich životě trvale přítomno, ale co jim nemůže nijak zabránit na cestě k svatosti, radosti, naplnění v autentické lásce k Bohu i druhým.Homosexuální touha je výzva, ne handicap na cestě ke svatosti. Neznamená, že jste "béčko", člověk druhé kategorie, méně schopný než jiní, méně obdarovaný, méně Bohem milovaný. Ne, byl jste Bohem stvořený (stvořená), abyste žil a miloval a tvořil a obdarovával naplno.Jsou tu ale dvě rizika, dvě lži, které se mohou vetřít do vašeho srdce: První je pokušení si homosexuální touhu "oláskovat" a nechat "posvětit". Prohlásit, že všecko je OK a "láska je přece láska". Druhé, stejně vážné pokušení, je propadnout sebelítosti, považovat se za méněcenného, Bohem nemilovaného a zapomenutého, vyhýbat se vztahům, přestat se radovat z maličkostí, přestat tančit a tvořit a létat.Řekněte (moc prosím) jednomu i druhému pokušení "ne". A létejte. Tvořte. Žasněte. Objevujte. Radujte se. Proměňujte svět k lepšímu. Buďte svatí.K tomu vás Bůh - který je Pravda a Láska - stvořil.

Karel Skočovský (z časopisu Rodinný život 4/19 - ročník XXIX. - září 2019, Olomouc, ISSN 1214-0856).