Je na každom človekovi, ako naloží s vlastnou transsexualitou

15.01.2020

Rozhovor s mladým mužom, ktorý sa narodil ako žena


Prinášam čitateľom Citlivých tém rozhovor o problematike, ktorá je na Slovensku ešte viac tabuizovaná ako homosexualita. Hovorím o transsexualite. Je iné poznať ju z kníh a iné dozvedieť sa o nej niečo viac priamo od človeka, ktorého sa týka. O svoj životný príbeh a pocity sa s nami podelil 22-ročný muž, ktorý sa narodil ako žena.


Životné príbehy ľudí, ktorí cítia, že sa nenarodili do správneho tela, sú zvyčajne veľmi pohnuté a prechádzajú si veľmi zložitou cestou premeny, ktorá je už nevratná. Podelíte sa s nami o svoju cestu premeny a o to, čo jej predchádzalo? Kto vám bol na tejto ceste oporou?

Pocházím z rodiny, kde nás bylo dostatek, abychom měli tým na jakýkoliv sport, co jsme hráli. Svoje tělo jsem nechápal už od školky, nechápal jsem, proč mě zařazovali mezi holky, i když jsem si pořád chtěl hrát s chlapci a každý den, co jsem došel do školky, utíkal jsem k džípu na baterky, abych v něm mohl zase jezdit. Bylo to jako splněný sen, protože doma jsem toto nikdy neměl. Na základní škole jsem se poprvé zakoukal do dívky a ostříhal jsem si svoje dlouhé vlasy na klučičí krátký střih, takže jsem se cítil mnohem lépe a myslel jsem si, že ta holka mě bude brát jako chlapce, i když ví, že jsem holka. Nestalo se tak a ve třídě se mi smáli a dobírali si mě, že jsem divný a že jsem lesbička, ale já jsem nevěděl, co to znamená, takže jsem přišel domů a vyhledal jsem si ten název, pročetl jsem si to, a tak jsem zjistil, že toto já nejsem. Plynuli roky a my jsme se přestěhovali z velkoměsta do vesnice na jihu. Snažil jsem se vyhovět rodičům a dělat, že jsem někdo, kdo nejsem, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Tak jsem si mezi tím hledal informace na internetu a zjistil jsem, že jsou trans muži a trans ženy. Četl jsem to a hledal o tom mnohem více informací a pokaždé, co jsem našel něčí příběh nebo jenom popisy od lékařů, tak jsem věděl, že toto jsem já - trans muž, narozený ve špatném těle. Chodíval jsem se svými nejlepšími kamarádkami ven a ty mi dávali odvahu, abych to našim řekl, že se mi uleví. Vždy, když jsem za sebou zavíral dveře od domu a vcházel dovnitř, byl jsem dívka, a když jsem vycházel z domu, byl jsem chlapec. Jednoho dne jsem si natiskl všechny informace o transsexualitě a donesl jsem je našim rodičům na stůl se slovy: "Toto jsem já, a pokud mě budete brát, budu za to rád, ale pokud ne, tak to budu respektovat." Mamča za mnou po nějaké době přišla do pokoje a řekla, že to můžou být jenom splašené hormony, že se to může změnit, ale taťka mě objednal na sexuologii a jeli jsme to řešit. Byl to zlomový bod, kdy jsem mohl začít žít život naplno jako chlapec už i doma, ne jenom v tajnosti s nejlepšími kamarádkami. Jezdil jsem do Brna od 15 let, procházel různými testy, aby si byly jistí, že jsem opravdu transsexuál a nemám nějakou jinou poruchu. Chtěli vyloučit všechny možné nemoci, které by mohli způsobovat, že se cítím jako kluk. Vše se vyloučilo a začal jsem oficiálně real life test, kterým procházíme proto, abychom si ozkoušeli, jaké to je v roli muže a zda s tím budeme schopni žít celý život. Od psychologa jsem dostal zprávu pro školu v roce 2014, abych nebyl zařazen mezi dívky nebo se převlékal v samostatné místnosti. Podmínka real life testu je 12 měsíců, než člověk může nastoupit na hormonální léčbu. U hormonální léčby bylo zase podmínkou 12 měsíců, než jsem mohl jít ke komisi, která mi schválila operativní zákroky, které plně hradí pojišťovna. Změnu jména na neutrální jsem měl v roce 2015, hormony jsem začal brát v roce 2016, komisi jsem měl v roce 2017, první operativní zákrok (mastektomie, odstranění mléčných žláz, která pro mě byla asi nejbolestivější z operací) jsem měl v roce 2018 a bez komplikací, druhý operativní zákrok (hysterektomie laparoskopicky, odnětí vaječníku a dělohy) jsem měl také v roce 2018 s komplikacemi a málem jsem umřel, takže to bylo mezi životem a smrtí, ale ze všeho jsem se naštěstí dostal. Změnu jména na mužské celkové bylo také v roce 2018, hned po druhé operaci. Třetí a taky poslední operaci (faloplastika, vytvoření laloku ze zádového svalu) jsem podstoupil v roce 2019 s malou komplikací, která se vyřešila hned další malou operací.

Co považuji za nejdůležitější?

Podpora mé rodiny, blízkých a přátel. Také je velmi důležité zdraví. Pro mě je důležitá i moje víra, protože jsem věřící a bez Boha bych toto všechno nikdy nezvládl. Stál při mně při každém zákroku, ruce lékařů byly jeho nástroji, a kdyby nechtěl, abych zde byl, tak by si mě už vzal k sobě - nepřežil bych druhou operaci. Věřím, že pro mě má určitý plán a tak mě tady ještě nechal.

Od začiatku diagnostikovania po hormonálnu terapiu ubehli dva roky (a na tretí rok už bola prvá operácia. Je to podľa vás dostatočne dlhá doba na to, aby mladý dospelý človek už na 100% vedel, že svoje rozhodnutie nikdy nezmení? Je takáto osoba dostatočne vnútorne zrelá na to, aby vedela, čo všetko to bude obnášať v praxi, počítajúc aj so zmenou myslenia, ktorá určite nastane? Mnoho mladých ľudí si ujasní priority a zmení myslenie až po 25. roku života, niekedy aj neskôr. Jednoducho dozrejú neskôr a zmenia pohľad na rôzne veci.

To záleží na člověku. Toto nejde soudit podle jednoho trans člověka. Každý to vnímá jinak a každé tělo vše přijímá jinak. Takže to, zda je člověk dostatečně vyspělý nejde soudit podle jednoho trans kluka po přeměně. Každý dospívá jinak dlouho. Já jsem si 100% jistý, že svého rozhodnutí nebudu nikdy litovat. Změna myšlení nenastane skrze to, že budete brát hormony, ale nastává díky tomu, že se člověk vyvíjí a taky dospívá - tak jako biologický muž nebo žena.

Pokiaľ vieme, že vlastne pri každej operácii je riziko trvalého poškodenia zdravia a straty života (tu navyše nejde o život zachraňujúce výkony, ale o plastické korekcie, ktorými nie je možné kompletne odstrániť nežiaduce biologické pohlavie, iba sa k nemu fyzicky priblížiť), vždy to stojí za to?

Nikde není psáno, že musíte umřít nebo budete trvale poškozen, ale rizika jsou jako při každé jiné operaci mimo tranzici. To člověk neovlivní. Nejde o kompletní odstranění biologického těla, to nejde udělat. Nikdy nebudu vypadat jako biologický muž. Pomohou mi jenom k tomu, abych se tak cítil a taky abych mohl v budoucnu uspokojovat svojí budoucí ženu. Pokud bych podstoupil kolpektomii (uzavření poševního otvoru), potom si následně zaplatil za udělání varlat ze stydkých pysků, tak bych už neměl jakoby ženský pohlavní orgán, protože by tam byly implantáty a penis, který samozřejmě nevypadá jako penis biologického muže. Zda to stojí za to, už si musí určit každý trans člověk sám, protože to je jeho rozhodnutí. Někdo do toho jde a někdo to vzdá a zůstane biologickou ženou, i když se cítí být mužem a naopak.

Eroticky aj emocionálne vás priťahujú ženy. Ako heterosexuálne dievčatá vnímajú chlapca, ktorý bol predtým biologicky dievča? Viac je šanca nájsť si heterosexuálnu alebo lesbickú partnerku?

Děvčata, jakožto biologická děvčata mě vnímají jako chlapce, takže s tím problém nemám. Jenom někdy mě někdo nepřijme a nazývá mě zrůda nebo hříčka přírody. Větší nebo menší šance nejsou, prostě lesbické děvče by s chlapcem nikdy nebylo, takže spíše bisexuální děvčata nebo hetero.

V úvode ste opísali svoju premenu na muža. Chcete v nej ísť ešte ďalej? Napríklad v možnosti dosahovať erekciu špeciálnym implantátom.

Já jsem se svou změnou spokojený, takže co bude časem, netuším, ale zatím nic dalšího neplánuji.

Nepochybujem o tom, že svoju partnerku viete alebo budete vedieť dokonale sexuálne uspokojiť. Predsa len, aká je (bude) kvalita vášho sexuálneho uspokojenia?

Sex neprovozuji. Pro mě jsou důležitější věci jako sex. Nepodstupoval jsem faloplastiku kvůli sexu, ale kvůli pocitu a uspokojení samého sebe, že jsem celý, že mi to pomohlo po psychické stránce, abych měl zdravé sebevědomí.

Je pro nás dobré (pro některé), abychom se srovnali psychicky s tím, že nemůžeme být jako biologický muž. Jinak bych to psychicky neustával a nikdy bych se nedostal až sem.

Já se cítím jako plnohodnotný muž, ale když se kluci baví o sexu a jak to mají s erekcí, tak zavtipkuji o tom, že mají dva mozky a já jenom jeden - v hlavě, takže se s nimi v tomhle srovnat nikdy nemohu (smích).

Uspokojuje teda trans mužov to, že nikdy nebudú ako biologickí muži (duševne ani fyzicky)? Alebo ich to trápi aj po fyzickej premene? 

Nechápu, co by nás mělo uspokojovat na tom, že nikdy nebudeme biologicky mužem, ale mě osobně to nijak netrápí, protože jsem ušel velký kus cesty s psychickým srovnáním se s tím, že nikdy nebudu biologicky mužem. Takže mě to už ani po změně netrápí, jsem s tím srovnaný. Kdybych se narodil jako biologický muž, tak bych nikdy neprožil, co jsem prožil a taky nějak na to ani nemyslím, protože se stalo, co se stát mělo a věřím, že to mělo určitý důvod. Nedokážu si představit, jak by všechno bylo jinak a bylo by to možná snadnější, kdybych byl biologicky muž, ale nějak nad tím neuvažuji, teď už ne. Ze začátku proměny jsem na to myslel dost často a dost často jsem si pokládal otázku, jaké by to bylo se narodit jako kluk, ale teď už mě to nijak moc do myšlenek neleze. Beru to tak, že kdybych byl biologicky mužem, tak bych nikdy neokusil věci, které jsem okusil - a že jich bylo - a taky mi to nějak dalo dost lekcí do života s ženami - že jsem je celkem chápal v jejích měsíčním intervalu měsíčků, protože jsem věděl, jaké to je, když to ženy mají a mám směrem k ženám jiné pochopení i skrze oblečení a podpatky, takže někdy ve mně holky hledají vrbu, protože jsem si tím vším musel projít také.

Je podľa vás transsexualita vrodená? Je možné, že by nebola vrodená, hoci nezmeniteľná doposiaľ poznanými psychoterapeutickými postupmi? Nakoľko je tento jav dnes poznaný? Sú informácie, ktoré o nej doposiaľ máme nevyvrátiteľnými faktami? Alebo skôr vychádzame zo skúseností a utrpenia týchto ľudí, ak zostávajú v nechcenom pohlaví.

Ano, transsexualita opravdu vrozená je. S tím člověk nic neudělá, že se narodí ve špatném těle, protože se vše stane v děloze matky při těhotenství. Mezi lékaři dost převažuje názor, že psychické pohlaví je podmiňované speciálním mozkovým centrem a že psychická pohlavní identita se určuje v děloze matky, tedy prenatálně. Žádné výzkumy však nejsou přesné.

Transsexualita je podľa poslednej MKCH stále vedená ako diagnóza. Nie tak dávno a dokonca aj v niektorých rozvinutých krajinách nedochádzalo a stále nedochádza k zjednoteniu názorov odborníkov na terapiu transsexuality, či teda pacientov viesť individuálnou a inou formou psychoterapie a podporných skupín (komplexným pôsobením na dušu s edukáciou rodiny a okolia), aby prijali svoje biologické pohlavie, alebo teda pristúpiť k invazívnym zásahom do ich tela a zmeniť ich čo najviac na pohlavie opačné. Moja otázka znie - myslíte si, že by dlhoročná psychoterapia, trebárs už odmalička, pomohla trans osobe prijať svoje biologické pohlavie?

Myslím si, že ne, protože člověk se nedá přeprogramovat, aby byl šťastný v těle dívky, když se cítí být chlapcem. Ten člověk to akorát v sobě dusí, má sklony k sebevraždě a je to pro něj akorát trápení.

Nemáte informácie o tom, čo sa bude diať, ak v ďalšej MKCH už transsexualita nebude diagnózou? Môže to ovplyvniť doterajšiu diagnostickú prax a terapeutický proces?

Doufám, že pojišťovna zákroky bude proplácet nadále. Mám pocit, že by to nemělo být vedeno jako diagnóza psychického rázu, ale možná to bude vedeno nějak jinak, protože pokud nebude transsexualismus v Mezinárodní klasifikaci nemocí, každý trans člověk si bude hradit vyšetření, léky a chirurgické zákroky sám.

Terapeutický postoj vedoucí ke "smíření se s původním pohlavím" považuji za zastaralý.

Ako vás vnímajú muži, ktorí nepoznajú vašu minulosť, nevedia teda o tom, že ste trans muž? Stojí vás veľa námahy správať sa v každom okamihu a oblasti života ako muž, resp. kontrolovať sa, aby ste neskĺzli do ženského myslenia a správania? Vaše telo je už na prvý pohľad takmer dokonale premenené a máte aj mužský hlas. Vnímate ešte vo svojej duši ženské prvky?

Úplně normálně jako kluka, co je v mladém věku a o životě toho moc ještě neví (smích). Žádná námaha, je to pro mě naprosto přirozené se chovat jako kluk, protože jím jsem odmala. Choval jsem se a mluvil jako kluk celý život, spíše pro mě bylo obtížné se chovat jako dívka, když mě do toho nutili rodiče a okolí, protože mě zaškatulkovali mezi děvčata dle úředního pohlaví. Nikdy jsem žádné ženské prvky u sebe nevnímal a ani nevnímám.

Vyštudoval som biológiu, takže mám vedecké myslenie, potrebujem fakty, ale zároveň viem, že duša človeka je veľmi plastická. Z tejto perspektívy som skôr konzervatívny a verím v rôzne premeny, ktoré už liberálny svet považuje za nemožné. A tiež si myslím, že mnohé duševné premeny nie sú možné skôr kvôli tomu, že na ne nepoznáme adekvátnu terapiu. Ak niečo nepoznáme, to neznamená, že to nie je možné. Vychádzam z neuroplasticity mozgu. Náš mozog je schopný takmer čohokoľvek, akejkoľvek premeny.

Podle mě je to nesmysl. Takové pokusy už vědci dělali a vždy to dopadlo katastrofálně. Identita se naučit nedá, stejně jako nelze vyléčit homosexualitu.

Takto v Americe skončilo špatně hodně intersexuálů, kdy na základě pouhé velikosti pohlavního orgánu u mimin určili pohlaví. Pak ti lidé v dospělosti se šokem zjišťovali, že mají vlastně obojí pohlavní ústrojí a de facto trpěli tím, že byli vychováváni jako my, tedy jako opačné pohlaví. Je fakt, že tam je těžké se trefit, ale dnes už je možnost dítě vychovávat první roky neutrálně, a ono se pak rozhodne samo, jak se cítí.

Ako som vyššie spomínal, náš mozog je schopný takmer čohokoľvek, akejkoľvek premeny. V praxi je to ale neuplatniteľné, pretože nevedomosť alebo dokazovanie správnosti nejakého terapeutického postupu skĺzavali do pokusov na ľuďoch. Ono to totiž nie je také jednoduché, pretože to, čo človek mal dostať v detstve, už na neho v jeho dospelosti nemá rovnaký vplyv. Pri homosexualite mám bližšie k psychosociálnym teóriám jej vzniku. Transsexualitu som nikdy nedokázal uchopiť, tak som ju kedysi vnímal ako krajný extrém homosexuality s pridruženou duševnou poruchou alebo viacerými poruchami. Žiaľ, mnoho ľudí aj na Slovensku stále vníma transsexualitu ako zvrátenosť a zlo a to už nemá nič spoločné s hľadaním odpovedí na niečo, "čomu nerozumiem."

Pokud někdo po roční psychoterapii změní své rozhodnutí, tak velmi pravděpodobně nebyl transsexuál. Rozhodně to nepovažuji za homosexualitu s jinými duševními poruchami.

Na záver v krátkosti. Aký si myslíte, že je pohľad Boha na problematiku transsexuality a ako by ju možno veriacim ľuďom odporúčal žiť? Na transsexuálov sa Boh díva s láskou. Ale je v Božích očiach potrebná fyzická premena takého človeka? Môže byť veriaci človek bez zmeny pohlavia a bez partnera biologicky rovnakého pohlavia šťastný? Môže ho Boh a viera napĺňať tak, že to ostatné mu už nebude tak chýbať?

Bůh miluje všechny lidi stejně, takže si myslím, že by mu nevadilo, že jsem změnil pohlaví. Vše má svůj důvod, takže i toto všechno, co jsem zažil, mělo svůj důvod. Bůh nediktuje lidem, jak mají žít. Někdo žije v biologickém pohlaví celý život, protože nepotřebuje operace, protože se bojí jít do operací, nebo jen podstoupí některé operace, nebo jenom některé kroky v tranzici. Není podmínkou vše podstupovat, máme svá rozhodnutí a podle toho se řídíme. Nikdo nás nenutí do změny pohlaví. Pokud má někdo velmi silnou víru, je možné, že jeho víra je silná a naplňující natolik, že neprojde změnou. Každý věřící žije jinak. V Božích očích není potřebná fyzická změna, protože pro Boha je důležité, jaký je člověk uvnitř, jak moc ho miluje, jak moc v něj věří a taky jak moc je k Bohu blízko.


Ďakujem za váš čas na rozhovor a najmä za to, že ste slovenským čitateľom priblížili problematiku transsexuality. Myslím si, že je to problematika stále mladá, stále citlivá a kontroverzná. Zo srdca želám tú najlepšiu kvalitu života a čo najmenej sklamaní vo vzťahoch s inými ľuďmi.

Na Slovensku zdravotné poisťovne nepreplácajú terapiu spojenú s fyzickou premenou na opačné pohlavne. Avšak i v krajinách, kde je postup priamočiary, bude možné zhodnotiť kvalitu života trans ľudí, ktorí podstúpili takúto premenu na opačné pohlavie, až s odstupom niekoľkých desaťročí, pokiaľ sa budeme intenzívne zaujímať o ich život a poskytovať verejnosti objektívne informácie nielen o kvalite ich života, ale aj o nových pravdivých poznatkoch v rámci diagnózy F 64.0.

Určite by ešte bolo zaujímavé dozvedieť sa viac o transsexualite, napr., či existujú nejaké štúdie o bezpečnosti hormonálnej liečby pre trans osoby, nakoľko genotypovo a fyziologicky na dlhodobo zvýšené dávky hormónov biologicky opačného pohlavia nie sú stavaní. Alebo napríklad aj o tom, ako sa v priebehu života menia pocity a kvalita života transsexuálnej osoby, ktorá nepodstúpila fyzickú premenu v mladej dospelosti a v kombinácii s akými duševnými poruchami či problémami sa táto diagnóza často vyskytuje.

S akými reakciami okolia sa stretávajú slovenskí trans muži a trans ženy najčastejšie? Kde hľadajú podporu? Rozumie spoločnosť tejto problematike, ak nerozumie ani homosexualite? Čo si transsexuálne osoby na Slovensku želajú najviac?