Dúhový PRIDE Bratislava 19. august 2017

14.08.2017

Sme nútení žiť v klamstve len preto, že to takto vyhovuje skupinám, ktoré z klamstva a selektovania informácií médiami žijú. Nás to naoko chráni, no keďže klamstvo vždy viac škodí, ako pomáha, ničíme sa sami v gay komunitách.

Poznatky terapeutov, ktorí upozorňujú na to, že sexualita človeka nie je vrodená a že gény poskytujú len jednoduchý základ - "štartovací balíček" k ďalšiemu formovaniu mozgu a osobnosti jedinca, sa vo všeobecnosti úspešne ignorujú. Českí terapeuti Vladislav Chvála a Ludmila Trapková však vo svojej knihe Žena a muž v rodině (2014) píšu jasne: "Pritom nič nie je tak nepravdepodobné ako predstava, že sa človek ako homosexuál už narodí, keď vieme, akým zložitým vývinom ešte len musí prejsť do svojej dospelosti. Donedávna sme nevedeli, že interakcie s okolím majú vplyv na utváranie mozgu už od prvých hodín po narodení. Preto je predstava, že by sa človek ako homosexuál alebo transsexuál narodil, takpovediac neudržateľná."

Áno, viem, bojíme sa toho, že sa budú homosexuáli opäť diskriminovať a bude sa im vnucovať terapia, ktorú v našich podmienkach nevie takmer nikto robiť pri danej problematike tak, aby to niekomu aj skutočne pomohlo. Ale voľba menšieho zla nikdy neospravedlňovala a ani nemôže ospravedlniť fakt, že nielen homosexuálne orientované osoby sú už viac ako štvrťstoročie zavádzané a/alebo čičíkané, aby rôzne združenia a organizácie mohli profitovať z davového šialenstva typu Gay Pride a aby sexualita zostala naďalej spolitizovaná téma.

Keďže my (Česi a Slováci) žijeme v slobodných krajinách Európy, terapia čohokoľvek nemôže byť nikomu vnucovaná, ale ani odopieraná, pokiaľ daná osoba stráca na kvalite svojho života. Nikto sa dotknutých nepýtal na názor, keď homosexualita len po obyčajnom hlasovaní pod nátlakom, nie dôkladnom vedeckom skúmaní vyvolených odborníkov, zrazu prestala byť ochorením. Namiesto výberu medzi možnosťami: 1. mučiť a 2. dovoliť všetko, vtedy za dotknutých zvolili tretiu možnosť: znemožniť slobodne sa rozhodnúť. Dnes sa oblúkom vraciame k naplneniu druhej možnosti: mať moc - nastoliť morálny rozvrat a politicky i spoločensky trestať heterosexuálov, až kým nebudú "na kolenách."

Aktivisti nehodnotia svoju komunitu (správanie, životný štýl, duševné zdravie) objektívne a s obľubou podnecujú nenávisť, najmä voči náboženstvám a cirkvám. Riadia sa pravidlom "vyčistenia cesty," aby nastala ich "uniformita plná farieb." Všetko, čo im stojí v ceste, treba zdiskreditovať a neštítia sa použiť akýkoľvek prostriedok. Hrať špinavé hry, na ktoré máme byť všetci hrdí?

Melissa Hogenboom na stránke BBC zverejnila v roku 2015 odvážny článok, v ktorom píše, že nie je všetko tak, ako na prvý pohľad vyzerá. Vedci posledné roky uznávajú, že boli príliš manipulovaní gay propagandou a že síce v ríši zvierat môžeme pozorovať homosexuálne správanie, no to je neporovnateľné s homosexualitou človeka, nie je trvalé, nie je u zvierat normou a hlavne sa v skutočnosti vyskytovalo pri oveľa menej prípadoch, ako bolo prezentované (omylom alebo zámerom). Nebojím sa tvrdiť, že skutočná homosexualita v ríši zvierat neexistuje. Pozorujeme len správanie podobné homosexuálnemu správaniu človeka, ktorý môže byť, na rozdiel od zvierat, skutočne homosexuálny bez zjavnej (alebo ľahko detekovateľnej) príčiny. U zvierat je príčina takého abnormálneho správania ochorenie, porucha mozgovej štruktúry, hormonálne vplyvy, ale najčastejšie vplyvy prírodných či chovných podmienok (ak sa podmienky hoci aj pri dospelých jedincoch vrátia do normálu, za pomerne krátky čas sa správanie mení - avšak pri dospelom človekovi nepomáha jednoducho zmeniť podmienky, aby sa zmenila jeho sexuálna preferencia). Sexualitu človeka nie je možné odpojiť od psychiky, pretože z nej u človeka vychádza a je pri ľudskom druhu najkomplexnejšia.

My (Slováci) ako národ sme manipulovaní pri homosexualite klamstvami už od roku 1993, kedy slovenský denník Národná obroda (13. 8. 1993) interpretoval Hamerov výskum slovami: "Vedcom sa podarilo objaviť gén podmieňujúci sexuálnu orientáciu." Dean Hamer však na záver článku v časopise Science tvrdil, že "Ak budeme môcť objaviť gén homosexuálnej orientácie, až potom môžeme začať zisťovať, čo ten gén spôsobuje." V nadpise svojho "vedecko-bulvárneho plátku" však tiež tvrdil, že v ňom poskytuje dôkaz existencie génu, ktorý podmieňuje vznik homosexuality. Asi si povedal, že kto už len bude čítať obsah; stačí pútavý nadpis alebo abstrakt. Dnešná selekcia informácií médiami je niečo podobné.

Dnes je moderné vyhovárať sa na epigenetiku pri homosexualite. Kto však hrdo prezentuje tento vplyv na sexualitu, ani nevie, že vlastne v preklade hovorí toto: "Uznávam, že aj prostredie (akékoľvek vplyvy zvonku) môže nepriamo ovplyvňovať expresiu génov (to, ktoré gény sa exprimujú a ktoré nie), a to nielen pred narodením organizmu." Sme ľudia, nie zvieratá či rastliny! Ani len nevieme, ako psychika ovplyvňuje naše telo. Na stresory odpovedáme celý svoj život komplexnými mechanizmami, ale zdá sa, že ľudský mozog na ne reaguje svojou prestavbou, a čo sa "prestavovalo" 20 rokov, nemôže sa zmeniť jedným zásahom, nech už by bol akýkoľvek. Neuroplasticita mozgu nám však umožňuje to, že po rôzne dlhom čase (závisiac od neurobiológie jedinca, hĺbky traumy a problematiky) náš mozog môže fungovať inak.

Prečo je názor, že homosexualita nie je daná biologicky, geneticky, taký nepopulárny?

Budí to zdanie, že homosexualite sa učíme počas života v rodine a/alebo v liberálnej spoločnosti a že je možné ju prekonať. V minulosti žiaden rodič homosexualite svoje dieťa nenaučil a i dnes toto tvrdenie štatisticky platí. Zmenilo sa len to, že homosexualita ako nepravdivo medializovaná téma, tzv. reklama na homosexualitu, posmelí pubescenta k tomu, aby sa vydal inou cestou už pri svojom prvom zmätku či neistote a spečatil ju sexom s rovnakým pohlavím. Potom už len bojuje so sebou pomerne dlho, až to napokon uzavrie označením seba ako bisexuála (alebo niečo iné). K tomu vôbec nemuselo dôjsť, keby sme ako spoločnosť nepodporovali vznik minoritného sexuálneho správania zámerne a nehovorili o ňom klamstvá. Stačia nám ľudia so skutočnou homosexualitou a aj oni si zaslúžia pravdu. Pri troche šťastia sa daný človek opäť nájde, lebo sexualite sa naučiť nedokážeme, môžeme len sami seba presvedčiť o tom, že sme iní. Ale..., tak ako iné neprirodzené zásahy, i tento navždy značí vnímanie, prežívanie...: osobnosť a sexualitu. Ako teda sexualita vzniká? Rozvoju psychickej sexuality predchádza rodový fíling, pocit naplnenia alebo nenaplnenia v danom pohlaví, ktoré prichádza cez vzťahy s osobami rovnakého pohlavia a vďaka pohlaviu opačnému, ktoré vytvorí priestor pre rozvoj tejto identity.

Zložitým psychologickým javom a nadväznostiam sexuologických javov na tie psychologické laici rozumejú oveľa menej ako tvrdeniu, že homosexualita je vrodená a nemenná.

Hlavné princípy lobistov za práva homosexuálov:

  • Je neprípustné, aby niekto mal dôvod k opätovnému označovaniu homosexuálov za chorých.
  • Je nežiaduce, aby mal nejaký homosexuál možnosť dobrovoľne podstupovať liečbu; v tomto musíme byť jednotní, pretože inak sa kompromitujeme. Opak by narobil oveľa viac zla v životoch jednotlivcov, v rodinách i spoločnosti.
  • Ako udržíme tento stav? Klamstvom. My sa už nemusíme veľmi snažiť. Celá mladá generácia sa narodila do tohto klamstva, bude to úspešne šíriť ďalej a my ju len posmelíme aj cez Gay Pride či magazíny pre gayov. Už sme z homosexuality urobili životný štýl, ktorý má množstvo sympatizantov.

Poznámka autora: V praxi je úplne jedno, ako vzniká homosexualita, lebo v našich podmienkach je zmeniť ju takmer nemožné. Ide len o princíp, ako sa ľudia pri tejto téme dovolili tak zaslepiť, že im je jedno, ak ich niekto permanentne klame a robí z nich ovce. Už ak nerešpektujeme osobné presvedčenie človeka ako občana, tak rešpektujme potreby človeka ako člena cirkvi či náboženskej spoločnosti, ktorá mu nedovoľuje žiť aktívnym homosexuálnym životom (a takýto človek má automaticky právo na pomoc). Je jasné, že LGBTI aktivistov nezaujíma šťastie jednotlivca. Nezaujíma ich to, že jednotlivci trpia v stave, v ktorom nemajú možnosť zažiť skutočnú morálnu podporu, lebo tí, čo majú moc, všetky pokusy o jej poskytovanie spálili alebo vytvorili vlastnú a jedinú akceptovateľnú formu "pomoci." Toto nie je sloboda a už vôbec nie demokracia.

Článok obsahuje myšlienky iných článkov o homosexualite z webu citlivetemy.sk

Literatúra:

Pavla Loucká, Ludmila Trapková a Vladislav Chvála: Žena a muž v rodině. Vyšehrad, Praha, 2014, 231 s.

Sexuológ Jaroslav Zvěřina o Gay Pride a homosexualite (rozhovor)

O víkendu prošel Prahou pochod Prague Pride. Tato akce vyvolala velké emoce. Co vy si o tom myslíte? A proč se podle vás tato akce vůbec koná? Jaký má podle vás význam?

Je to karnevalový průvod, který má propagovat filozofii mnoha pohlaví, jak ji pod záminkou boje za lidská práva propaguje hnutí a lobbistická skupina LGBTIQ. Propaguje se tak celá řada takzvaných sexuálních menšin včetně jejich nejrůznějších a někdy i vzájemně nepříliš sourodých etických a politických nároků.

V průvodu šla i celá řada celebrit. Proč právě umělci podle vás tyto akce často podporují?

Svého času se vedla dlouhé roky kampaň za odkriminalizování a odmedicinalizování homosexuality. Tento logický požadavek je ve většině vyspělých zemí splněn. Byl široce podporován humanisticky smýšlejícími intelektuály. Velká část elit se dnes domnívá, že podobně oprávněné jsou i další požadavky jak některých homosexuálů (manželství, adopce), tak dalších menšin, tedy transsexuálů a "queer" skupin. Biologičtí intersexuálové se sem dostali nějakým nedorozuměním. Že tedy jejich často hodně přehnané "nároky" jsou jakousi modernizací, etickým a politickým pokrokem.

Organizátoři tohoto pochodu kladli letos velký důraz na to, že chtějí respekt. Dříve mluvili spíše o toleranci. Proč myslíte, že tato změna, a proč podle vás respekt?

V tomto směru organizátoři opisují od antirasistické kampaně UEFA. Postoje společnosti k sexuálním menšinám mají ovšem s rasismem málo společného. Vždyť svou příslušnost k sexuální minoritě nikdo z nás nemá na čele napsanou.

Lidé se, dá se říci, rozdělili na dva tábory. Jedni pochod podporovali, další ho poměrně tvrdě kritizovali. Například senátor Čunek označil tuto akci za pochod smrti naší civilizace, za což sklidil z mnoha stran kritiku. Co na jeho slova říkáte?

Já bych nebyl tak příkrý jako onen hejtman. Nicméně jisté je, že sexuální preference každého z nás jsou jeho výsostně intimní věcí. Není tedy správné příslušnost k tomuto druhu menšin vyhlašovat veřejně a exhibovat s ní. Zejména propagace různých fetišismů a problematických sexuálních praktik oblibě homosexuálů nebo transsexuálů nijak nepomáhá.

Senátor také řekl, že by byl rozhodně proti, aby homosexuální páry mohly adoptovat děti. Co vy si o této problematice myslíte? Schválil byste adopce v těchto případech?

Je to modernistický výstřelek, který je většinou homosexuálních mužů a žen podporován. Nicméně zejména někteří homosexuální muži v něm vidí cosi jim nepříslušného. Jde o jakousi heterosexualizaci homosexuality. Stejnopohlavní dvojice mohou samozřejmě děti vychovávat a může jim to být umožněno, jedná-li se o jedince psychicky a sociálně dobře adaptované a nekonfliktní.

Někteří odpůrci poukazují na to, že by si děti z těchto "rodin" mohly vzít příklad a různé návyky. Že by se v podstatě mohly zhlédnout a inspirovat se homosexuálním vztahem svých "rodičů". Ale je to vůbec možné, pokud by se toto dítě narodilo jako heterosexuální?

Splňuje-li taková adoptivní dvojice uvedenou podmínku a žije bez konfliktů mezi sebou a s okolím, pak dětem v ní vychovávaným nic nehrozí. Homosexualita není získávána výchovou a napodobováním rodičů. Homosexuální jedinci ve svých vztazích vychovávají v naprosté většině heterosexuální děti. Rozumný člověk přece nebude po svých dětech chtít, aby jej napodobovaly v intimním sexuálním životě. Dítě v takové dvojici vychovávané může ovšem být stigmatizováno, pokud se chování jeho adoptivního pěstounského páru bude nápadně lišit od ostatních lidí. To ovšem zdaleka není obvyklé.

A mohou tedy být dva tatínci nebo dvě maminky pro dítě plnohodnotnou rodinou?

Plnohodnotná rodina to být nemůže. Může se však jednat o hodnotnou rodinu náhradní, která dítěti poskytne emoční a psychosociální zázemí. Ani heterosexuální pár není vždy dokonalou zárukou úspěšné adopce.

V tomto kontextu, co říkáte na rozhodnutí českého Ústavního soudu, který přiřkl dvojnásobné rodičovství dvěma homosexuálům, kteří využili moderní formu náhradního rodičovství? Oba odevzdali své sperma k oplodnění embrya, které odnosila náhradní matka. Zatímco v USA, kde to celé fyzicky proběhlo, jsou automaticky registrovaní jako rodiče - v České republice o tom, zda budou zapsáni jako "otec a matka", musel rozhodnout Ústavní soud, prý pouze pro tento konkrétní případ. Co si o tom myslíte? Povede to k legalizaci takovýchto případů u nás?

Nesouhlasím s tímto pojetím rodičovství, jak je již dnes umožňují některé státy. Dítě by mělo mít vždy jasno, kdo je jeho otec a kdo jeho matka. Ostatně nárokuje to i Charta práv dítěte. Aby se k početí najala náhradní děloha a aby se odmítlo jasně určit, který z partnerů je biologickým otcem dítěte, to je, myslím, nepřijatelné. Takové hraní si na tatínka a maminku považuji za eticky nepřijatelné.

Co si vůbec myslíte o náhradním mateřství? Co ženu k takovému kroku, aby porodila dítě a vzdala se ho pro jiné lidi, podle vás vede?

Náhradní mateřství může být velice humánním aktem, stejně jako dárcovství gamet. Umožňuje se tak rodičovství párům, které jinak nemají reprodukční šanci. Náhradní matka pak může být motivována eticky velice pozitivně. Stejnopohlavní pár ovšem není postižen neplodností. On prostě je neschopný reprodukce. V takových případech se pak náhradní mateřství stává jen věcí peněz a plněných či neplněných dohod.

Když se vrátíme k diskusi okolo Prague Pride, senátor Čunek také řekl: "Sexuální orientace je v mnohých případech volba, říkají to odborníci. V mnohých případech je to vrozená danost." Jak to podle vašich zkušeností je? Skutečně se v některých případech jedná o volbu? A pokud ano, tak proč vlastně?

Sexuální orientace je biologickou daností. Člověk jen rozhoduje o tom, jak s touto svou preferencí naloží. Homosexuální lidé se mohou chovat heterosexuálně, stejně jako se heterosexuálové mohou chovat homosexuálně. Naprostá většina homosexuálních prostitutů jsou zcela heterosexuální mladíci, kteří se v této profesi nestávají homosexuálně orientovanými. Zvolit celoživotně opačnou erotickou preferenci dokáže jen málo lidí. Někteří gayové a lesbičky se svou homosexuální erotickou preferencí celý život bojují. Byly to právě tragické konce takových marných bojů, které nám ukázaly osudovost inverzní sexuální orientace a potřebu jejího odkriminalizování a odmedicinalizování. Homosexualita dnes není diagnózou, nýbrž uznanou sexuální menšinou. To ovšem neznamená, že ji máme oslavovat jako jakousi vyšší formu sexu.

O homosexuálech nebo lesbičkách se mluví jako o čtyřprocentní menšině. Ale vypadá to, že je jich mnohem víc. Někteří poukazují na to, že dříve to tak nebylo. Mají pravdu, nebo je to jen zkreslené, protože dřív se o tom nemluvilo a například za komunistů byla homosexualita dokonce trestná, jak jste zmínil.

Skutečně vyhraněně homosexuálních mužů a žen je podstatně méně než 4 % populace. Čeho nepochybně v posledních desetiletích přibývá, to jsou homosexuální erotické zkušenosti mužů a žen. Lidí homosexuálně orientovaných nikterak nepřibylo.

Západ často poukazuje na to, že jsou Češi hodně xenofobní. Vadí nám prý nejen jiná sexuální orientace, ale právě třeba i migranti. Co si o tom myslíte? Jsme skutečně xenofobní národ?

Češi mají často jakousi utkvělou potřebu sami sebe jako národ pomlouvat a znevažovat. Naše společnost je velmi tolerantní k sexuálním menšinám všeho druhu. To se zdaleka netýká jen homosexuálních lidí, ale též transsexuálů. Strach z migrantů, zejména z těch, kteří svým chováním a zvyky neustále propagují muslimskou nadřazenost, je, myslím, zcela pochopitelný. V české společnosti se dobře adaptují poměrně početné menšiny Vietnamců nebo Ukrajinců. A to by v opravdu xenofobní kultuře možné nebylo.

Dnešním trendem je tak trochu stírat rozdíly mezi pohlavími. Například v některých zemích by měly být toalety pro muže i ženy společné. Ve Velké Británii prý už nebudou při hlášení v metru oslovovat cestující "dámy a pánové", ale "vy všichni". Čím dál víc mužů jde místo ženy na mateřskou, resp. rodičovskou dovolenou a podobně. Kam toto všechno podle vás nakonec povede?

Podstatou druhu homo sapiens, podobně jako všech savců, je sexuální dichotomie. Člověk je buď muž, nebo žena. U velmi malé části lidí není v tomto směru jasno. Také tito jedinci však usilují o jedno, nebo o druhé pohlaví. Těch, kteří si přejí vyjadřovat jakési bezpohlavní bytí, je opravdu velice málo. Stejně jako lidí, kteří by si přáli volně se pohybovat mezi mužskou a ženskou sexuální rolí. Společné toalety pro muže a ženy jsou nesmysl, který postrádá skutečnou užitečnost. Je to extrémní vyjádření moderního feminismu, který se snaží uvést do života svou představu o tom, že muži a ženy nejsou "jen" rovnoprávní, ale biologicky a sociálně stejní. Což ovšem muži a ženy nebyli, nejsou a nikdy nebudou.

Autor: David Hora

Prevzaté z: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/I-heterosexualove-se-mohou-chovat-homosexualne-Nasli-jsme-experta-na-sex-ktery-se-toho-nebal-500147