Rozhovor s pražským převorom

O citlivých témach s převorom Benediktínskeho arciopátstva sv. Vojtecha a sv. Markéty v Prahe

Ako P. Petr Prokop Siostrzonek OSB ste dobre známy nielen pražskej cirkevnej komunite, ale aj širokej verejnosti vďaka svojej bohatej duchovnej činnosti a mnohým zásluhám. Osobne Vás poznám ako pokojného milujúceho človeka, empatického kňaza, vzácnu osobnosť. Predstavíte sa niekoľkými slovami aj ostatným Slovákom? Aký je Váš vzťah k Slovensku?

Pocházím z Českého Těšína, kde jsem se narodil r. 1957. Po gymnáziu jsem studoval teologickou fakultu v Litoměřicích. Během studia jsem se stal tajně benediktinem. Díky tomu jsem měl nepříjemnosti s tehdejším režimem, jako kněz jsem ztratil tzv. státní souhlas. Po r. 1990 jsem mohl začít žít a pomáhat obnovovat náš Břevnovský klášter v Praze, nejstarší mužský klášter v Českých zemích založený sv. Vojtěchem. Se Slováky jsem se setkával od malička. Přicházeli za prací do mého rodného kraje, byl jsem s nimi na vojně. A nyní se v Praze setkávám se spoustou slovenských studentů, kteří k nám přicházejí na bohoslužby. Narodil jsem se v Československu, a proto nějak stále Slováci patří k mému životu.

Poznáte moju internetovú stránku, na ktorej zachytávam intímne, duševné i duchovné problémy mladého človeka, citlivé témy, vďaka ktorým často prežíva konflikt záujmov, nekonečný boj citu (ale i pudu) a rozumu. Sú k Vám veriaci otvorení aj v oblasti tak intímnej, ako je ich (homo)sexualita?

Myslím, že lidé mají stále ještě strach hovořit s knězem o svých intimních problémech, vůbec o sexualitě jako takové. Možná udělali s nějakým knězem špatnou zkušenost, a proto už ztratili odvahu. Svou otevřeností se proto snažím probudit otevřenost jiných.

Čo podľa Vás najviac sužuje homosexuálne cítiaceho človeka a v čom by mu mohli byť rodina, kňaz, cirkevné spoločenstvo, ale i celá spoločnosť v jeho probléme najviac osožní? Čo potrebuje najviac?

Nejvíce potřebuje pochopení. Když někdo v průběhu dospívání začíná pociťovat náklonnost ke stejnému pohlaví, uvědomuje si, že se vyděluje ze společenství ostatních a cítí se sám. Kdo jiný takovému člověku má naslouchat než kněz.

Ako podľa Vás najvhodnejšie (pre duševné zdravie) spracovať svoju inakosť v sexuálnej orientácii a ako ju žiť?

Nejsem psycholog, dívám se na to jako kněz a člověk, který se snaží vcítit do situace jiných. Já myslím, že pro každého člověka, zvláště toho, který pociťuje, že je jiný, je důležité, aby neztratil vědomí hodnoty své osobnosti.

Do akej miery a akí homosexuálni ľudia vyhľadávajú a prijímajú rady kňaza? Čo urobiť preto, aby homosexualita nebola už viac v osobnom živote zainteresovaného stavaná do nezlučiteľného rozporu s aktívnym kresťanským životom? Je to vôbec možné? Narážam najmä na túžbu homosexuála po partnerskom intímnom živote s milovanou osobou. Jeho túžba po objatí a istote v inom mužovi predsa nemôže zostať nepovšimnutá.

Málokdy se setkávám s tím, jak jsem už naznačil, že by se lidé s homosexuální orientací obraceli na mě s prosbou o radu. Každopádně si myslím, že všichni, na něž se vztahují nějaké striktní zákazy ze strany církve, ať jsou to rozvedení nebo homosexuálové, jsou stále Božími dětmi a jako takové je beru a přijímám!

Je podľa Vás postoj Cirkvi k homosexuálne cítiacim osobám adekvátny a snahy chápať a sprevádzať ich dostatočné? Stretol som sa s tým, že kňazi disponujú chabými až nesprávnymi informáciami o homosexualite ako takej. Ich postoje sú silno ovplyvnené dávnymi predsudkami a nevhodnou interpretáciou niektorých veršov zo Svätého písma. Je to o osobnosti kňaza, jeho schopnosti milovať, túžbe pravdivo poznať nepoznané? Alebo sa musí každý striktne riadiť literou?

Je to o osobnosti kněze. Litera zabíjí, Duch oživuje!

Viem, že každý prípad posudzujete individuálne a každému sa usilujete dať radu "šitú na mieru." Predsa len, máte nejaký návod, odporúčanie, ako by Cirkev nemala prichádzať o homosexuálnych veriacich? Nie je aj postoj mnohých predstavených Cirkvi príčinou úniku homosexuálov do manželstiev, patologického uzavretia sa do seba či popretia svojho stavu? Je vôbec kňaz schopný (nelimitovaný tlakmi zhora) či kompetentný aktívne sa venovať homosexuálnej komunite alebo je to skôr o dobrovoľnosti, (ne)ochote?

Bohužel, vždycky kněz, který překračuje literu, bude mít obtíže. Vždycky se především snažím, abych podle svého nejlepšího vědomí a svědomí ukázal Božímu dítěti, že ho má Bůh rád!

Masturbácia je večná téma, týkajúca sa tak pubescentov, ako aj dospelých ľudí. Zo skúseností viem, že najmä mladí katolíci sú v problematike dezorientovaní, nechápu, prečo nemasturbovať, prečo ísť proti sexuálnemu pudu. Aký je Váš pohľad na túto tému?

Především se mi zdá, že se z každého hříchu v oblasti šestého přikázání mnohdy dělá v očích mnoha kněží hřích nejzávažnější a nejtěžší. Snažím se s každým mladým člověkem, který je ochoten o svém problému mluvit, především promluvit o jeho životě, o jeho tužbách, o tom, kam směřuje apod. Slovo hřích, se může z hebrejského originálu přeložit mj. "minout cíl". Když vím, kam a ke komu směřuji, vím, proč a jak. Mnohdy se mi zdá, že se kněží zastaví a rozpitvávají jednotlivé skutky člověka, ale neinspirují ho k tomu, aby přemýšlel o svém směřování a tím i naplnění života. Pak mnohdy mnohé problémy přestávají jaksi samy.

Čo by ste povedali 18-ročnému mladíkovi, ktorý už 3 roky žije aktívnym pohlavným životom, a i so svojou terajšou partnerkou sa ešte, prirodzene, nezamýšľa dlhodobo sa viazať?

S takovým člověkem bych především promluvil odpovědnosti k životu a možná bych opakoval svou oblíbenou formulaci: "Co nic nestojí, za nic nestojí!"

Čo podľa Vás stojí za zvýšenou rozvodovosťou najviac? Čo radíte manželom, ktorí stoja na prahu rozvodu kvôli rozdielnosti pováh, záujmov či sexuálnemu nesúladu?

Rozchod manželů je bolestný pro obě strany a jasně vidím, že je vždy určitý podíl viny na obou stranách. Navíc je to problematika velmi individuální, případ od případu. Těžko se o tom mluví obecně.

Môže kňaz udeliť výnimku vyspovedať sa a prijať sviatosť Eucharistie civilne rozvedenému, ale cirkevne ešte alebo vôbec nerozvedenému? Aký je Váš názor na cirkevné rozsobášenie sa?

I v tomto případě je to velmi individuální. Berhhard Häring, morální teolog období 2. vatikánského koncilu (1962-1965) v jednom svém díle krásně mluví o tom, že těm, kterým je cesta ke svátostem znemožněna rozvodem, civilním sňatkem apod. má kněz při výjimečných příležitostech ukázat, že není Bohem zavržen a že ho má pořád rád. Aby se nedalo pohoršení těm, kteří nic nevědí o podrobnostech případu dotyčného, je podle Häringa možné při výjimečných příležitostech svátosti udělit. Je to i moje praxe! Věřte, že je i pro mě výjimečnou příležitosti vidět, když někdo přijímá po dlouhém čase výjimečně, a to se slzami a vděčností! Jaký je to rozdíl oproti těm, kteří nemají problém, chodí pravidelně, a které někdy jsem ochoten nazvat "bezduchými polykači svého Pána"...

V posledných rokoch stúpa počet párov, ktorí nemôžu počať dieťa prirodzenou cestou. Aký máte názor na umelé oplodnenie? Je prirodzené, že človek využije všetky možnosti modernej medicíny na to, ako počať a priviesť na svet vlastného potomka. Sú etické spôsoby umelého oplodnenia v rozpore s vieroukou?

Víme, že pro tyto případy jsou ze strany církve vydány přesné směrnice, jak by se měl věřící katolík stavět k umělému početí. Chápu touhu rodičů po dítěti, ale zdá se mi jen pouhým rozumem nepřirozené, když se děti doslova "vyrábějí průmyslově", když hynou živá embrya apod. Hovořím často s neplodnými páry o tom, že možná jejich cesta je "oplodnit" svůj život nasazením se pro nějaký vhodný charitativní záměr anebo ujmout se opuštěných dětí v domovech a kojeneckých ústavech. Mám krásný příklad osvojení takového dítěte i ve své nejbližší rodině.

V čom je podľa Vás hlavný problém toho, že mnohí ľudia už nepristupujú k svojej viere vážne ani zodpovedne, skôr ju vnímajú ako tradíciu alebo folklór? Vieru si ľudia spájajú viac s nepríjemnými výčitkami svedomia, ako s radosťou z toho, že nežijú niekde vo vákuu, ale sú na ceste poznania, zdieľania, obety a osobnej pozitívnej zmeny. Ako iniciovať návrat k hodnotám, posilniť morálny zákon v srdci človeka, byť hrdý na svoju kresťanskú identitu a jedinečnosť?

Víra k Bohu je vztah. Známe to velmi dobře, když pro kterýkoliv vztah neuděláme denně něco, brzy vyhasne. Proto máme v našich kostelích mnoho "chodičů do kostela", kteří si splní "povinnost", ale vlastně neví, pro koho tam přišli...

Pápež František je pápežom jednoduchosti, pokory a empatie. Keby ste mohli i Vy krátko prehovoriť k stovkám svojich bratov v kňazskej službe, na čo by ste ich chceli upozorniť?

Myslím si, že bychom všichni kněží měli být především posly Boží lásky a milosrdenství, a ne tvrdými soudci! Když to někdy "přeženeme" s milosrdenstvím, ten člověk se nám vždycky vrátí a doplní, co mu chybí. Když to přeženeme s tvrdostí, ten člověk se už nemusí vrátit nikdy!